Menu

Shopping cart

No products in shopping cart

Interview with Radek Jaroš

RADEK JAROŠ – „KDYŽ CHCEŠ BÝT V NĚČEM DOBRÝ, TAK MUSÍŠ MAKAT“

Kdy začal Radek Jaroš lézt?

7. března 1982 (Směje se).

To víš takhle přesně?

Jo, protože den před tím jsem se na plese opil s partou horolezců, kteří říkali, že druhej den jdou lézt.  „Jdu s váma,“ řekl jsem a druhej den v devět hodin ráno jsme stáli na autobusové zastávce, přestože jsme byli po plese a vyrazili na Vysočinu na Drátník. A tam jsem poprvé lezl s horolezcema.

Kolik ti bylo?

18. let.

Začal jsi tedy lézt úplnou náhodou nebo si měl kolem sebe někoho, kdo se tomu věnoval?

Neměl, táta byl vzpěrač. Máma judistka. Ale s tátou jsem hodně chodil do přírody. Chodili jsme přechod Jeseníky – Orlické hory. Když mě bylo 13, byl jsem nejmladším účastníkem tohoto padesáti kilometrového zimního přechodu na běžkách.

Naši známí měli chalupu v Malé Úpě v Krkonoších. Každý rok jsme tam od 25. 12. jezdili vlakem a autobusem a vraceli se po Silvestru. No a přes léto taky. Takhle jsem přičuchnul k horám. Můj první samostatný čundr v patnácti letech taky vedl do Krkonoš, do hor. V dětských očích to byly ty obrovské hory nedozírných rozměrů. Když jsem začal jezdit do Himálaje a Karakoramu, tak jsem tam určitě deset let nebyl. No a pak jsem je zase, už se zkušenostmi z velehor, navštívil a musel jsem se smát, protože ty naše obrovský Krkonoše jsou vlastně pomalu základna Everestu, jednoho kopce. Tím že se mě změnily měřítka po zkušenostech se světovými pohořími neříkám, že nejsou krásný. Jsou nádherný a stojí za to je navštívit.

Vybavíš si první pocity z lezení, když jsme to nakousli?

Určitě jo. Na Drátníku je několik vysokých skalních věží a my jsme lezli v té centrální stěně, tuším, že to byla Sokolí věž a cesta Pavel, a ta je celá kolmá až převislá. Seděl jsem na tý centrální věži a z profilu jsem viděl, jak tam lezou kluci a říkal si: „Ty jo! Tohle až jednou polezu, to budu opravdu horolezec.“ Jo samozřejmě jsem cítil hrdost, že jsem byl s horolezcema a radost z pohybu v přírodě a toho, že to je trošku jiná tělocvična, než na kterou jsem byl do tý doby zvyklej. Takhle to cítím dodnes. Do tý doby jsem hrál dorosteneckou volejbalovou ligu. Však znáš haly, znáš tělocvičny, máš tam diváky, ale tady seš v jiným prostředí.

 

Dnes máme sportovní lezení a olympiádu v disciplínách sportovního lezení. Jak si lezení ve svých začátcích vnímal? Byl to pro tebe spíše pobyt v přírodě nebo více sportovní výkon?

Protože jsi věděl, že ty klasifikace jsou, tak ses každopádně chtěl zlepšit a chtěl jsi lézt co nejvyšší čísla. To bylo jednoznačné. Když jsem hrál volejbal, basket nebo dělal jakýkoliv sport, tak jsem vždycky byl dobrej na tréninku, ale fantastickej při zápase. To, protože mě strašně motivovali a nabíjeli diváci a i to, že byl zápas. U lezení jsem diváky nechtěl. Když jsme lezli třeba v Adršpachu, v Teplicích, anebo kdekoliv jinde, tak jsem se snažil lézt mimo turistický stezky, aby nás nikdo neviděl. Někdo lezl taky třeba kvůli exhibici, ale já si to chtěl užívat a lézt tu nejvyšší možnou klasifikaci, ale ne frajeřit před lidmi.

Když se bavíme o tvé historii, tak jak bys hodnotil vývoj horolezectví a lezení v období kdy jsi začal a dneškem?

Jednoznačně velký zlom v lezení, a teď se nebavím o horolezectví, byl v budování umělých stěn. Dnes jsou lezci, kteří lezou jen na umělé stěně a už asi nikdy nepůjdou na skálu, natož aby lezli v Adršpachu, který je hodně specifický i v rámci všech českých pískovců.

Sice jsem byl svého času jeden z prvních, kdo si doma udělal lezeckou stěnu, ale samozřejmě pro nás gró byly cvičné skály a cesta do hor. Na umělé stěně sis zdokonaloval techniku a obtížnost, a pak jsi zcela samozřejmě lezl v horách.

Za komunistů jsme nemohli nikam jinam než do Vysokých Tater, takže jsme se domluvili s kámošem, že za tři měsíce, 7. března jedeme do Tater. Tři měsíce jsme spolu nemluvili a 7. 3. v 6.00 jsi byl na nádraží ve Žďáře. Každý jsme přijeli z jinýho směru. Odtud vyjížděl vlak směr Poprad – Tatry, kde jsme v sobotu v 7 ráno vylezli z vlaku, vyvezli se zubačkou nahoru a šli lézt. Lezli jsme den s bivakem přes noc a v neděli odpoledne jsme doběhli na autobus, abych ráno dojel zpátky do Novýho Města, kde jsem po průmyslovce chodil do práce. Na vrátnici jsem odevzdal batoh, v sedm ráno začal směnu a odpoledne nadělával ty dvě ranní zameškané hodiny. Tehdy nám přišlo úplně normální, že jedeš na víkend vlakem a autobusem do Tater.

Když jsem před 5-10 lety, kdy každý má svoje auto, chtěl jet na čtyři dny do Tater, tak jsem nesehnal spolulezce, protože se nikomu tak daleko a na tak krátkou dobu nechtělo. Takže se doba změnila i v tomhle.

Dnešní horolezectví je něco jako atletika. Adam Ondra je jako Usain Bolt a já jsem jako keňský maratonci. Adam se věnuje sportovnímu lezení a já dělám výškový horolezectví, ale vše je to horolezectví s širokou škálou disciplín jako má atletika. Začínáme boulderingem, přes lezení na obtížnost a lezení na rychlost, pak jsou skály venku v přírodě, drytooling. Něco jinýho je lézt bigwally a něco jinýho je lézt v Alpách, ať už letní nebo zimní trasy nebo lézt na šesti a pětitisícovky v Peru a úplně něco jinýho je lézt v Himálajích.

Je něco, co se v horolezectví za dobu své existence nezměnilo?

K lezení vždycky bude patřit morál asi víc než k jiným sportům. Pokud seš borec, který udělá deset shybů na jednom prstu a přijdeš do Adršpachu a máš vylézt na 30 m vysokou skalní věž, tak ho budeš určitě potřebovat. Zažil jsem borce, který byl tehdy náš nejlepší bouldrista a když jsme ho táhli na jednu z věží, tak se nahoře nebyl schopný cvaknout do kruhu na slanění, protože se třepal jako ratlík. Stejně tak jsem se klepal já, když jsem si myslel, že budu pokračovat v lezení na písku na podobný úrovni jako v roce 2012, když jsem omrzl.

Kdepak, to nejde, leda tak na vápně nebo na Vysočině, ale na písku přijdeš a nevylezeš nic, i když jsi předtím lezl devítky. Psychika v lezení hraje neuvěřitelnou roli.

Mou otázkou, co se nezměnilo jsem narážel na vztahy mezi horolezci. Proč je mezi českými horolezci rivalita a jak je to s kamarádstvím v horách, pokud se o lezení bavíme obecně?

Ono to bude mít více rovin, že jo… Když jezdíš s někým na víkendy na skály, tak vydržíš ten víkend, kór v partě deseti lidí, v podstatě s každým. Zatímco když se máš vydat na dvouměsíční expedici ať už ve dvou nebo v deseti lidech, kde se to vyhrotí, dojde k ponorkový nemoci a ty charaktery se odkopou. Když je to dlouhodobý, tak může vzniknout nějaký tření, neshody a obzvlášť, když se nedaří. To je jasný.

V Česku je pár horolezců, a když jedeš do vysokých hor, tak na to potřebuješ hodně peněz. To je něco jinýho než když jedeš na víkend do Ádru. Když potřebuješ peníze, tak většinou sháníš nějakou podporu, anebo sponzory. Samozřejmě to jde financovat, když seš rentiér ale hůř se to financuje, když chodíš do fabriky. Pak je to hra v malým rybníku, a když je někdo velkej kapr, tak je nejdříve vylovenej anebo nejvíce vidět a nezbývá moc místa pro ty malý. Z tohohle samozřejmě mohou vznikat třenice.

No a pak je tu samozřejmě pohled na styl lezení. Nikdy jsem nedělal prvovýstupy ani v Tatrách, ani v Alpách, a nikdy jsem je nedělal ani v Himálajích. Pro někoho udělat prvovýstup je zase nejvíce TOP. Když neděláš prvovýstupy, tak to v jeho očích znamená, že nejsi dobrej lezec. V mých očích zase není dobrej ten, kdo jede na osmitisícovku, zaplatí si výškový nosiče, zaplatí si kyslík a vyšplhá na jakoukoliv horu za takové podpory. To není horolezectví ani náhodou. Pak se o takových v médiích říká, že jsou nejlepší horolezci, přitom třeba nikdy v životě nelezli na prvním konci lana, natož v Alpách, to je nesmysl. Takže z těchhle různých důvodů vznikají různý žárlivosti a řevnivosti mezi všemi skupinami.

A co to kamarádství mezi horolezci v horách?
Já si myslím, že to funguje. Rozhodně když tam jezdíš dýl, tak jezdíš už jenom s kamarády. Když jsem jel na první expedici, tak se prostě dala dohromady parta lidí, každý z jinýho konce česka nebo i světa a odjeli na expedici, protože měli úzký společný zájem. Ta horolezecká základna není masová, protože to stojí určitou časovou i finanční nálož a určité riziko, které nechce podstupovat každý. Po třech expedicích zjistíš, že tenhle borec ti sedí a lezete spolu dalších patnáct let a tenhle borec ti nesedí a už s ním nikdy v životě do hor nepojedeš.

Co tě na velkých horách učarovalo?

V horách, i když jsem z Vysočiny, jsem se pohyboval v podstatě od narození. Bavilo a přitahovalo mě to. Můj brácha, který je o dva roky starší, akce v horách, který já miloval, nenáviděl. Takže je to o povaze lidí. Musíš to mít v krvi, i když ji máme s bráchou stejnou. Pro mě to bylo jen pokračování toho, co už jsem dělal. Po Tatrách jsem měl to štěstí poznat Ťan-Šan, pak jsem poznal Pamír a když jsi horal, pak tě samozřejmě musí táhnout Himálaje.

Je pravda, že když jsem v roce 89 poznal Ťan-Šan, tak jsem na ty velký hory zanevřel, protože to byly dlouhý a drahý expedice a ve výsledku, pokud nebylo počasí tak jsme nic nevylezli. A to jsem si uvědomoval a řekl si: „Seru na to. Budu lézt na skalkách a jezdit do Francie.“ Protože jsme měli firmu na výškový práce a přes léto fest makali, tak jsme si vždycky na podzim a na jaře prodlužovali lezeckou sezonu v jižní Francii, Itálii nebo Španělsku. Když jsi tehdy jel na měsíc do jižních krajů, tak ti stačilo 10 000 Kč na měsíc. Bydlel si v lese, každý den lezl a za potlesku děvčat si ukazoval bicáky a trilobity na zádech.

Když jsi měl dát desítky nebo stovky tisíc za nějakou Himálajskou expedici, kde tě nikdo neviděl dva měsíce a pak se vrátíš a na dotaz: „Tak co jste vylezli?“ Řekneš že nic, tak tě to samozřejmě v tom okamžiku nebavilo.

Pak přišla nabídka jet v roce 1994 na expedici na Everest. To bylo jako jet na olympiádu. Neexistuje nic víc, takže jsem nemohl odolat. I když jsme tehdy nahoru nevylezli, tak jsem jako absolutní nováček měl to štěstí lézt s Italem Faustem De Stefanim, který se stal 5. člověkem na světě, který vylezl všechny osmy. Když jsme tam spolu pohybovali, tak jsem si říkal: „Ty vole, já tady lezu na nejvyšší hoře světa s jedním z nejlepších borců na světě a jsem mu rovnocenným partnerem…“ Tak jsem pochopil, že mě to sportovně a výkonnostně sedí. Ale hlavně mě to bavilo.

Zážitků z vysokých hor máš hodně. Co tě děsí nejvíce nebo z čeho máš strach?

Neděsím se ničeho, to bych to nemohl dělat, ale samozřejmě mám strach a respekt. Určitě mám respekt z hor, to musíš mít. A jestli jsem se něčeho bál, tak samozřejmě lavin a trhlin. Jsou to věci, které nemáš úplně v rukách tím, že jsi trénovaný, připravený a že máš kvalitní výzbroj. Patří to mezi objektivní nebezpečí na horách.

Měl si někdy nějaký horolezecký vzor?

Samozřejmě, že jsem věděl o Messnerovi, Petrovi Habelerovi a o Rakoncajovi. Četl jsem Orolína a Kuchaře. Respektoval jsem všechny, kteří něco dokázali. Vím, jak je to těžký a jaká je to řehole. Z ničeho jsme vybudovali firmu a vlastně i já jsem se z ničeho stal známým sportovcem. Jsem přesvědčenej, že každý kdo se bude držet svý činnosti, bude se jí s plným zápalem, nejlepším vědomím a svědomím věnovat a dávat jí hodně, tak musí bejt minimálně úspěšnej. Četl jsem knížky a motivující příběhy, ale nemohu říct, že bych měl jeden horolezecký vzor.

Zmínil si Petra Habelera, jaký máte spolu vztah?

Existují horolezecký poslední slanění, a když jsem šel na svý první poslední slanění, tak jsem vlezl do chaty a v rohu na malý hranatý černobílý televizi běžel film o výstupu Messnera s Habelerem na Everest bez kyslíku. Někdo přinesl VHSku a pustili záznam o jejich výstupu z roku 78. Psal se rok 82 a já jsem na to čuměl jako puk a říkal si: „Ty bláho, to je síla.“ Nakonec jsem se s obouma potkával. Petr je fantastickej. Messner se lidí drží trochu stranou, protože není slavnějšího člověka na planetě než je on. I nelezci ví kdo je Messner. Petr je nenápadnej. Ale vím, že tehdy on byl ten tahoun, kdo měl lepší formu. Když se pak s takovým člověkem potkáš osobně a piješ s ním pivo, tak si říkáš: “Sedím tady člověkem, který byl první na Everestu bez kyslíku. To je bomba.”

A ty jsi v 12. v řadě…

My jsme byli 12. a 13. v řadě, kteří vystoupili na vrchol Everestu bez kyslíku ze severu z Tibetské strany. Nepočítám ty výstupy z jihu, těch výstupů bylo víc, možná bylo šedesát. Ale z tý strany jsme byli teprve dvanáctý a třináctý, dvacet let po nich. To je něco neuvěřitelného. Na tom je taky vidět ten obrovský rozdíl mezi tím, když někdo leze s kyslíkem a když bez.

Jak vnímáš vliv horolezectví na místní kultury? Do hor si jezdil strašně dlouho, takže jsi viděl to, jak a kam se místní kultury vyvíjí.

Já bych řekl, že všude pozitivně. Nepál je jedna z nejchudších, nejkrásnějších zemí světa a žijí tam jedni z nejúžasnějších lidí. Turistika a horolezci jsou pro ně největší zdroj příjmů. Navíc, jak jsou ti Nepálci družní, přátelští a milí, tak je to fantastický, že jo?

Něco jinýho je v Pákistánu v posledních vesnicích vysoko v údolích. Ti z turistického ruchu nemají skoro nic. Pár lidí si zaměstnáš jako nosiče, ale jinak to nedokáží využít.

Všude v horách jsou většinou lidi skromní, pracovití a úžasní, takže si myslím, že horolezci s nimi mohutně souzní.

Vrátíme se ještě k lezení. Jak je to s dokončením tvé Koruny Světa?
Já ji dokončenou mám protože první, kdo vymyslel projekt Koruny Světa byl Richard Daniel Bass a ten tam měl Mt. Blanc a Mt. Kosciuszko. Když ji dělal druhý Messner, tak aby se odlišil a přinesl něco novýho, tak přišel že vylezl Elbrus namísto Mt. Blancu a Puncak Jaya místo Kosciuszka. Když jsem Korunu Světa začal dělat, tak jsem si řekl: „Vylezu to všechno.“ Ať mám za A pokoj a za B, ať se podívám všude. A kromě Papuy Nové Quiney (Puncak Jaya) mám vlastně všechno. Od dokončení Afriky v roce 2019 můžu říkat, že mám dokončenou Korunu Světa, kterou mám podle Richarda Basse, plus k tomu mám Elbrus podle Messnera. Chtěl jsem a mám furt v plánu navštívit i Papuu Novou Guineu, ten Puncak Jaya, ale přišla šílená doba koronaviru. Třeba tahle oblast byla dva roky nepřístupná i pro Australany, kteří uvízli v Evropě a nemohli se dva roky vrátit domů, natož aby někdo jel na Papuu Novou Guineu s takovoudle pakárnou.

Která z těch nejvyšších hor, které jsi doposud vylezl ti přišla nejtěžší? Kde sis sáhnul nejhlouběji?

Já si myslím, že jsem se na tuhle otázku už naučil i odpovídat. Když to tak vezmu, tak to byla Kančendženga, 3. nejvyšší hora světa. V době, kdy jsme na ni lezli, byla Čechama ještě nevylezená, byla to poslední osmitisícovka, kde Češi ještě nebyli a byla to moje první expedice, kdy jsem to vzal do svých otěží. Po čtyřech expedicích, z nichž byly tři neúspěšné a všechny byly ve velkým týmu zhruba deseti lidí jsem se rozhodl jít na tuhle horu jenom ve třech lidech se Zdeňkem Hrubým a Martinem Mynaříkem. Byla to drzost kvůli toho, že jde o 3. nejvyšší horu světa. Osmitisícovky se dají rozdělit do třech kategorií, 1. Everest, „devítitisícová hora“, pak je pět osmitisícovek, který mají osm a půl a pak je šestá, která má 8201 m a níž. Kančendženga je nejrozsáhlejší masiv z osmitisícovek s pěti vrcholy a leží na jihovýchodě, odkud chodí od Bengálskýho zálivu obrovský změny počasí, veliký přívaly sněhu a monzun.

Takže z tohohle důvodu je to opravdu hodně těžká hora. Když jsem říkal čeho se bojím nejvíce, tak těch trhlin je tam namrdáno neuvěřitelným způsobem. Na tý expedici jsme měli strašně špatný počasí, furt jsme makali a prvních 14 dnů tam nebyla ani noha, jenom my a pak se přidaly další dvě expedice. A můj pokus o vrchol skončil obrovskou devastací těla. Strašně jsem zmrznul, vrátil se a v táboře sténal celou noc. Druhej den jsem měl jít dolů, ale jak přišlo slunce, tak jsem se rozhodl, že to v noci zkusím ještě znova. Nahoru jsem vyrazil sám. Pak se tam ještě objevila kazašská expedice, tak jsme šli nahoru tři. Byl to krásný boj, který byl umocněný tím, že pode mnou zmizely výškový tábory kterýma jsem měl sestupovat a strávit v nich několik dnů, ale já jsem to musel sestoupit za jeden den. V těch vejškách jsem byl strašně dlouho. Bez jídla, bez pití a totálně vyčerpaný po vrcholu jsem musel sestoupit skoro 3000 metrů. Tak to byl vočistec.

Poslední K2 byla taky podobný očistec, ne?

Poslední K2 byla lehká. My jsme ji díky dobré aklimatizaci vylezli za 14 dnů. Zvolil jsem model aklimatizace, jako v roce 2001, kdy jsem prvně odjel do Jižní Ameriky a lezl jsem na Huascaran a takhle aklimatizovaný jsem vyrazil na tuhle naši expedici na K2. Kdybych tehdy nedržel basu s českou expedicí, tak jsem mohl být na vrcholu už v roce 2001. Tehdy jsme si to odpracovali, postavili si tři vejškový tábory a šlo se stavět čtvrtý s tím, že se pak druhý den jde na vrchol. Mý parťáci, protože nebyli dobře aklimatizovaní, tak se zadrhli mezi 3. a 4. výškovým táborem. Zdeněk Hrubý tehdy říkal, že by to ještě nahoru dotáhl, a že pokud budu chtít, tak ten tábor se mnou zkusí postavit, no a já jsem řekl: “Hele já tam sám nepůjdu, já půjdu s váma jindy.” Kdybych tehdy věděl jak to na K2 hodí, tak bych to možná nikdy neřekl. Takže jsem nešel do čtyřky a všichni z ostatních expedic, pak vylezli nahoru.

Předtím tři roky nahoru nikdo nevylezl a potom další tři roky taky nikdo. Za týden jsme měli ještě  pokus, ale ten skončil tak, že ve výšce 8000 m n. m. v jednu v noci, kde jsme postavili výškový tábor a chtěli jít k vrcholu, začalo tak fičet, a místo boje o vrchol to byl boj o život při sestupu.

Pak jsme tam byli roku 2003 a my jsme se do výšky 7400 m dostali 50. den expedice. V roce 2014 jsem se do výšky 7400 m dostali 2. den lezení. Takže za 14 dnů bylo posekáno a jeli jsme domů.

Mě se spíše vybavil ten strašně dlouhý sestup z vrcholu. Dát na jeden zátah vrchol a sestoupit až do základního tábora…

Zaprvé, tělo jsem měl odpočatý po dvou letech po nemocnicích ve kterých jsem se válel a byl devět měsíců o berlích, takže jsem moc netrénoval a tělo si odpočalo po těch dvaceti letech v Himálajích. A zadruhé jsem zvolil stejnou aklimatizaci v Jižní Americe jako v roce 2001. Tehdy jsem dokončil Korunu Himálaje jako nejstarší člověk a měl jsem takovou fazonu, že ti mlaďoši nestíhali, proto jsem z osmi tisíc seběhl do základního tábora za jeden den.

Co ty a hory v dnešní době?

Já a hory… No už jsem si před lety říkal, že bych se chtěl rozloučit s Himalájemi nějakým prvovýstupem, nebo vylézt na Everest Hornbeinovým kuloárem. Teď vím, že už nebude ani jedno. Ten prvovýstup skončil na tom, že nemám parťáka. Svýho času jsem zaslechl a pak jsem to zaslechl podruhý, že Petr Mašek ukončil svou himálajskou kariéru, tak jsem řekl: „Aha, tak on ukončil i tu moji.“ Ti dva kluci, Mynařík a Hrubý jsou mrtví a Petr, jediný parťák, se kterým bych se pustil do tak těžký věci jako je prvovýstup tam už nechce jet, a abych si v 55 letech vychovával spolulezce je nesmyl. Kdyby mi bylo 35, tak ano, řeším to, ale hold je to pro mě uzavřená kapitola. A abych jel s Márou Holečkem, na to jsme  tak rozdílný povahy, že vím, že bychom spolu dva měsíce určitě nevydrželi. (Směje se).

Hory obecně nebo lezení se ještě držíš? Anebo to už je jen kolo a golf?

Já můžu vyjmenovat asi dvacet sportů, který dělám a baví mě. Jsem strašně všestranej. Když jsem dva roky hrál trošku více golf, tak se mi podařilo vyhrát dva ročníky Open Tour, kde hráli od špatných golfistů až opravdu hodně dobrý a vyhrál jsem to já. To tě taky potěší. S golfem jsem chtěl skončit už vloni, abych se věnoval více lezení, ale protože jsem byl vůbec první v historii, kdo to vítězství obhájil a teď bych obhajoval druhý, tak při vyhlašování výsledků za mnou přišlo pět borců a řekli: „Přes zimu budeme trénovat a jdeme po tobě.“ V tomhle okamžiku nemůžeš skončit, že jo… Ať už kvůli tomu, že bys byl za sraba nebo že má máš novou motivaci. Takže chci se k lezení vrátit asi od příštího roku. V roce 2012 jsem měl po Annapurně naplánovanou s Pavlem Junákem, což je vynikající borec na skalkách a bigwallech, spoustu lezení ať už na skalkách nebo big wallech nebo skalních velehorách. Bohužel přišly omrzliny a s nimi všechno skalní lezení šlo hodně do kopru.

Takže všechny možné sporty…

Mám doma dva kajaky na divokou vodu, jezdím expedice na mořským kajaku, mám horský kolo, silniční kolo, gravela, jezdím na snowboardu na heliski. Jel jsem třeba Marciolongu na běžkách, už teda nikdy nebudu běhat na sucho, protože mám kolena vyřízený, hraju golf, koupil jsem si jetsurf, jezdím na paddleboardu… A fakt mě všechno baví a uspokojuje, ale nic už nebudu dělat špičkově, to je jasný.

Závěrem. Jaký je tvůj sen, který si chceš splnit?

Já jsem si splnil už tolik snů, že když si nějaký vymyslím, nebo vysním, tak si za ním půjdu. To se znám. Ale že bych teď konkrétně nějaký měl, to bych asi lhal.

A je něco na čem zrovna teď pracuješ?

Určitě chci zkusit obhájit ten golfový turnaj, ale už mi o to tak nejde. A samozřejmě, že mám takový lezecký sen, což jsou nejizolovanější hory světa. 15 nejizolovanějších hor světa, ale tam jde spíše o cestovatelský sen spojený s horama. Samozřejmě nebudu tvrdit to, že nejvyšší hora na Hawaii je horolezecký cíl. Ale když tam pojedu, tak ji vyjedu na kole, protože to je čtyři a půl tisíce metrů vysoká hora, která je podle nějakých měřítek od úpatí po vrchol považovaná za nejvyšší horu světa, ale je ještě pět nebo šest kilometrů pod vodou. Pak je tam další krásná horolezecká záležitost Mt. Cook/Aoraki na Novém Zélandu. Pak taky nejvyšší hora Francouzské Polynésie, která rozhodně není horolezecký cíl, ale je to tak exotický a tak krásný, že by ses tam chtěl určitě se podívat. Korunu Himálaje jsem dokončil jako 15. člověk na světě, Korunu Světa a Korunu Himálaje bez kyslíku má zkompletovanou jenom Messner a já. Tak ještě k tomu získat nejizolovanější hory světa, tak to už nemá nikdo. (Směje se) Zní to hezky, ale samozřejmě to nebudu prodávat jako sportovní výkon.

Už to máš pro sebe…

Už to mám pro sebe, stejně jako všechny ty věci, které jsem dělal. Samozřejmě, že některý ty věci byly sportovní výkony. Ty Himálaje stoprocentně, Koruna Světa už byla spíš taková horolezecko-cestovatelská.

 

Cookies

We use cookies to personalise content and ads, to provide social media features and to analyse our traffic. We also share information about your use of our site with our social media, advertising and analytics partners who may combine it with other information that you’ve provided to them or that they’ve collected from your use of their services.

Your cookies settings

Here you can enable cookies according to your own preferences.You can change those settings any time in the future by clicking 'Cookie settings' link in our website's footer.

Necessary cookies help make a website usable by enabling basic functions like page navigation and access to secure areas of the website. The website cannot function properly without these cookies.

Preference cookies enable a website to remember information that changes the way the website behaves or looks, like your preferred language or the region that you are in.

Statistic cookies help website owners to understand how visitors interact with websites by collecting and reporting information anonymously.

Marketing cookies are used to track visitors across websites. The intention is to display ads that are relevant and engaging for the individual user and thereby more valuable for publishers and third party advertisers.